Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jen těžko si lze představit uměleckou dvojici, jejíž spojení by vzbuzovalo podobnou porci pozornosti a očekávání. Till Lindemann a Peter Tägtgren jsou věru osobnosti, které mají slávy a charizmatu na rozdávání, a co teprve, když spojí své síly. Nespoutaný, divoký exhibicionista, jehož domovská kapela už drahnou dobu nevypustila ani notu, a nenápadný workoholik, za kterého vždy hovořily spíše výsledky jeho četné muzikantské a producentské práce. Přesně jako na první propagační fotce projektu LINDEMANN, na níž byl Tägtgren za nesmělou nevěst(k)u a Lindemann za statného ženicha.
Výsledek jejich společné práce je přesně takový, jaký byste si ho při zběžné znalosti produkce obou gentlemanů představili. Půl RAMMSTEIN, půl severské elektroniky v duchu PAIN s tím, že rovnoměrný balanc se co chvíli ztrácí a i díky Lindemannově zpěvu to všechno přepadává na stranu východoněmecké šestice. Po šesti létech, která uplynula od vydání „Liebe Ist Für Alle Da“, to ovšem pro její fanoušky znamená skvělou zprávu, jejíž lesk ještě umocní slyšitelný fakt, že zpěvákovi RAMMSTEIN zkrátka prospělo spolupracovat s někým zcela odlišným, než jsou jeho tradiční parťáci.
Album tak působí velmi svěže, neboť na hutném elektrometalovém spodku vystavuje četné melodie a typický Lindemannův vokál, který se nezvykle věnuje výhradně anglickým textům. Texty jsou vůbec druhým nosným kamenem celé nahrávky, neboť vedeny v jednoduchých frázích a věnující se tématům puritánům striktně zakázaným ještě zvýrazňují naléhavost uměleckého sdělení téhle dvojice. „Praise Abort“, pilotní singl a mimoto i hudebně zřejmě nejsilnější věc na albu, je toho ostatně zářným příkladem – „obyčejnými“ slovy hovoří o „obyčejném“ problému „obyčejných“ lidí a naléhavost jejího sdělení je tím vyšponována až do nedozírných výšek.
Celá první půle alba je podobnými okamžiky, postavenými na znamenitých Tägtgrenových hudebních nápadech, vlastně k prasknutí napumpovaná. Od titulní „Skills In Pills“, přímo jiskřící elektrickými výboji a vrcholící v nádherném refrénovém oblouku, přes plíživou „Ladyboy“ s odérem té nejtemnější diskotéky v nejhlubších stokách Londýna, přízemně slizké „Fat“ a „Fish On“, až po „Children Of The Sun“, která zas pro změnu vyzařuje typickou painovskou riffově/klávesovou kompozicí, se LINDEMANN valí jako pověstné vlny spojenců na Normandii, před nimiž není úniku. Posluchač je zde doslova stržen proudem skvěle fungující metalové souhry, která se nebrání žádné obvyklé ingredienci a díky tomu zní maximálně pestře a zajímavě.
Ani dál to ovšem není vůbec špatné a přes některé další bonbónky („Golden Shower“) či naopak trochu „méně zodpovědněji“ pojaté položky hracího listu („Cowboy“, „Yucon“) se tak dostáváme k již vzpomínanému zlatému hřebu alba v podobě „Praise Abort“, který jej korunuje v celé jeho špinavosti a nechutnosti, která ovšem vyniká o to víc, oč je podávána na silně naolejovaném, tlustém a mírně narezlém železném podnosu. Závěrečná balada „That´s My Heart“ to jen podtrhuje a mě něco našeptává, že tohle album z přehrávače jen tak nedostanu.
1. Skills In Pills
2. Ladyboy
3. Fat
4. Fish On
5. Children Of The Sun
6. Home Sweet Home
7. Cowboy
8. Golden Shower
9. Yukon
10. Praise Abort
11. That's My Heart
Diskografie
Skills In Pills (2015)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2015 Vydavatel: Warner Music Stopáž: 40:26
Produkce: Peter Tägtgren Studio: Abyss Studio, Pärlby, Švédsko
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.